„Není tam sex, vulgarismy, násilí. A tak si kladu otázku, zajímalo by to někoho?“ Veleúspěšný milonický spisovatel dětských knížek televizi ani nakladatele nezajímá

11.08.2022

Foto: Se svolením Jiřího Šandery (stejně jako ostatní snímky v článku a fotogalerii)

Popisek: Jiří Šandera. Kniha Bambalanda a Štruntalanda v podobě dortu k autorově šedesátce.

ROZHOVORY NA OKRAJI, FOTOGALERIE Jiří Šandera se narodil 7. září 1961 v Boskovicích, trvale bydlí v Milonicích u Blanska. Sepsal celou řadu úspěšných knih pro děti (mimo jiné bestseller Naše třídní je mimozemšťan!), a nově si je také vydává. Dále je trojnásobným držitelem literárního ocenění Řehečský kohout. O jeho tvorbě si pohovoříme v následujícím interview… A protože jeho knížky pro děti jsou nádherně ilustrované a doslova hýřící barvami, podívejte se na jejich obálky či ukázky do fotogalerie.

Řada autorů začne s psaním už v dětském věku. To ale nebyl váš případ, Jiří. Vy jste se k psaní dostal až mnohem později. Jakými profesními cestami se vlastně zpočátku odvíjel váš osobní život? Co jste vystudoval a jakému zaměstnání se věnujete?

Vychodil jsem základní školu v Lysicích, vystudoval Střední ekonomickou školu v Blansku a zdárně absolvoval Vysokou školu ekonomickou v Praze. Několik roků jsem pracoval v Adamovských strojírnách Blansko v různých ekonomických funkcích a po revoluci jsem se dal na podnikatelskou činnost. V současné době pracuji jako obchodní zástupce v oblasti maziv a autokosmetiky.

První knihu jste napsal až jako tatínek školou povinných dětí. Co bylo hlavním impulsem k jejímu sepsání?

Inspirací a impulsem k napsání mé první knihy Pohádky z kouzelné zahrady byla skutečnost, že můj syn Jirka (říkali jsme mu Jurášek) dostal na rozlučku se školkou na památku knížku. Když jsem mu z ní před spaním četl, text se mi ani trochu nelíbil, a tak se stalo, že místo toho, aby usínal syn, poklimbával jsem u knihy já. Neuváženě jsem prohlásil: „Než bych ti toto četl, raději něco napíšu sám.“ Druhý den jsem se uvelebil na zahradě v houpací síti a tam mě napadlo zkusit napsat něco z prostředí rostlin. A ono se to povedlo! První pohádka se jmenovala Ostmalík a radiomagnetofon. Ostmalík byl ostružinomaliník, který rostl na naší zahradě. Synovi se pohádka líbila. Chtěl ji číst pořád a pořád dokola. Tak jsem napsal druhou a pak další. Psal jsem o závistivé jablůňce, o růži a zelenině, o tom, jak zahradu navštívil pan Podzim... Zahrada před naším domem se pro nás, co tu bydlíme, rázem proměnila v zahradu kouzelnou. Když do ní přijdu, nevidím tam obyčejné stromy a rostliny, ale v rohu zahrady pana Ořešáka, kousek dál namyšlenou hrušku Světačku a pod ní bramboru Šibalku nebo moudrou brokolici. Na konci zahrady neopomenu pozdravit pana Skleníka. Když přivřu oči, vidím, jak mezi stromy pobíhá šikovný kluk Jurášek a jak po cestičce veze pan Kočárek malou Kačenku. Ve všech mých knihách jsou jména mých dětí. Ty mě určitě inspirovaly. Ale píšu pro všechny děti – pro ty hodné i zlobivé.

S dětmi Kačkou a Jurkou a druhou knihou Bambalanda a Štruntalanda, rok 2006

Mimochodem, odbočím lehce od tématu. Oba jsme evidentně zahrádkáři a pěstujeme podobné plodiny. Sám jsem často bezradný, jak pojmenovat ty různé malino-jahodo-ostružinové hybridy, které mi rostou okolo domu a které prodávají některá zahradnictví. Ostmalík je pravděpodobně váš slovní výtvor. Nemáte pokušení vytvořit, podobně jako kdysi Jungmann nebo Dobrovský, speciální české názvy pro tyhle rostliny, které nevím, jak stručně a kratčeji nazvat, když někomu předvádím výpěstky?

Ostmalík je opravdu výplod mé fantazie. Tento novotvar mi ale vytanul v hlavě náhodou. Slovo Ostružinomaliník se mi zdálo příliš dlouhé. V rukopisu jsem měl ještě další neologismus. Původně jsem napsal, že v rohu zahrady roste vysoký ořecháč. Ale pak jsem si to rozmyslil, a přece jen raději napsal ořešák. Měl jsem obavy, aby si čtenář nemyslel, že nevím, jak se strom nazývá správně. Rozhodně jsem si nedal za cíl vydat se ve stopách pánů Jungmanna či Dobrovského a vytvářet nová slova. Pouze se mi slůvko Ostmalík jevilo čtivější, půvabnější, pohádkovější. Pokud v mých knihách pozorný čtenář nalezne další lexikální jednotky, vězte, že vznikly mimoděk. Ovšem, jestli se některé mnou vymyšlené nové slovo uchytne, budu potěšen.

Ještě musím uvést na pravou míru domněnku, že jsem zahrádkář. Zahradu u domu máme, stromy, keře a rostliny v ní též. Ale zatímco já o zahradě píšu, zahrádkaří na ní – tedy sází, hnojí, okopává, zbavuje rostliny plevelu, a ještě všelijak o ně pečuje – hlavně moje žena.

Kdo vám vlastně vydal vaši první knihu?

Knihu Pohádky z kouzelné zahrady vydalo jako moji prvotinu tišnovské nakladatelství SURSUM. Tímto děkuji panu Miroslavu Klepáčkovi, který se nebál vydat dílo tehdy naprosto neznámého autora. Stalo se odrazovým můstkem pro další moji literární tvorbu. Dočkalo se druhého vydání, které je rovněž rozprodané. Obsahuje dvanáct kapitol. Mezi nejoblíbenější patří Jak šly brambory do světa aneb Proč nejsou brambory kulaté (letos v červnu jsem s ní slavil úspěch na festivalu dětské knihy Knihopásek v Mikulově), Co viděl ořešák aneb Jak se hraje šeptanda, Jurášek a vesmírný autobus…

Letošní autorské čtení na Dětském festivalu Knihopásek v Mikulově. Foto Hana Ilčíková

Měl jste kromě svých dětí další kritiky nebo posuzovače vašeho díla, kteří vám pomáhali dávat zpětnou vazbu, např. v širší rodině či mezi přáteli?

Největším kritikem mých rukopisů (a jsem za to vděčný) je moje manželka. Pokud ona nazná, že je to dobré, tak si můžu být jistý, že kniha u čtenářů uspěje. Většinou se jí jeví některé pasáže moc dlouhé nebo příliš popisné, a tak se s těžkým srdcem loučím se slovy, větami, odstavci. Ale pokaždé je to ku prospěchu. Díky tomu má příběh větší spád. Skvělá spolupráce je s ilustrátorkou Kamilou Pokornou. Když jsme pracovali na knize Naše třídní je mimozemšťan 2 Záhadná zmizení, psala mi k mým textům cenné připomínky. Širší rodině ani přátelům rukopisy zásadně číst nedávám. Určitě by mé texty ze slušnosti pochválili, i kdyby se jim nelíbily, ale o to nestojím. Bylo by to kontraproduktivní. Nezastupitelnou funkci samozřejmě plní korektor či korektorka.

Pro kterou věkovou kategorii vlastně tvoříte? Máte svůj určitý okruh čtenářstva? Všiml jsem si, že píšete také pro mateřáčky…

Během roků se vykrystalizovaly dvě hlavní skupiny čtenářů, a to děti z MŠ a kluci a holky ze ZŠ, především první až pátá třída. Mám ale knihy, které s chutí čtou i senioři. Ne nadarmo v anotaci knihy Naše třídní je mimozemšťan uvádím, že je určena pro všechny super kluky a holky od 9 do 109 let.

Veliká radost - právě dovezli knihu z tiskárny FINIDR, rok 2020

Kolik knih pro děti už jste vlastně vydal a která měla největší úspěch a proč?

Pro děti jsem zatím napsal deset titulů. Pojďme je spolu spočítat: Pohádky z kouzelné zahrady, Co vyprávěla houpací síť, Kamarádi ze zahrady, Hurá do školky (kniha též vyšla pod názvem Chystáme se do školky a Co mě čeká ve školce), Bambalanda a Štruntalanda. Povedená dvojka Bambalanda a Štruntalanda, Rýmování se zvířátky I, Rýmování se zvířátky II, Naše třídní je mimozemšťan!, Naše třídní je mimozemšťan 2 Záhadná zmizení.

Na dotaz, která moje kniha sklízela největší úspěch, se mi obtížně odpovídá. U náctiletých by to zcela určitě a na celé čáře vyhrála kniha Naše třídní je mimozemšťan a její volné pokračování s podtitulem Záhadná zmizení. Paní učitelky si oblíbily všechny tři knihy z prostředí zahrady. V poslední době je to hlavně titul Kamarádi ze zahrady, kde mám ekologicky laděnou kapitolu Jak se v zahradě objevila neznámá. Rodiče hojně kupují svým ratolestem knihu o vykutálených domácích skřítcích Povedená dvojka Bambalanda a Štruntalanda. V této knize se zvědaví skřítkové málem utopí v barvě na vajíčka, chodí na mrskut, sbírají s dětmi kaštany a v kapitole Na Vánoce dlouhý nose řeší záhadu dlouhých nosů. Každá moje kniha si našla své čtenáře a téměř všechny zažily dotisk.

Dočkal jste se dokonce překladů do cizího jazyka. To už je pro autora určitá pocta a – řekněme – i projev známky kvality. Které vaše dílo bylo přeloženo a kde?

Jednalo se o knihu Hurá do školky! (vydalo nakladatelství Fragment). Vyšla v češtině a současně ve slovenské mutaci pod názvem Hurá do škôlky. O překlad se postaral Jozef Eliáš. Na besedách občas čtu větu česky a poté slovensky. Název kapitoly O věšáčkovi Fešáčkovi a muchomůrce Můrce přeložil Jozef Eliáš jako: Vešiačik Fešáčik a muchotrávka Trávka. Pohoupáme a dáme lízátko jako Pohojdáme a dáme lízanku. Děti se při tom skvěle baví.

Jižní Morava čte - knihovna Stará Břeclav, rok 2018

Často jezdíte na nejrůznější besedy s malými čtenáři do škol či do knihoven. Poskytují vám tato setkání také určitou zpětnou vazbu či novou inspiraci pro vaši tvorbu?

Patřím k autorům, kteří komunikaci se čtenáři potřebují a mají ji rádi. Díky tomu, že se setkávám s mladými čtenáři, nejsem uzavřený ve vlastní ulitě. Na besedách, když dětem čtu, poznám, zda je příběh zaujal. A když si s nimi povídám, na vlastní oči vidím jejich reakci i reakci učitelů, případně knihovnic. Děti jsou přísní kritici. Když je něco nebaví, dají to bez milosti najevo. A to je pro mě důležité. Dává mi to zpětnou vazbu. Vnímám, jak malí posluchači na text reagují, zda se zájmem naslouchají a sedí jako pěny zcela ponoření do příběhu, anebo se znuděně ošívají; pozoruji, kdy se zasmějí a kdy ne. Říkám si: „Tady se mi to docela povedlo. Tady jsem měl myšlenku ještě maličko rozvést, nebo naopak, tohle souvětí jsem měl rozdělit na dvě nebo tři kratší, ale o to údernější věty.“ Při psaní dalšího mého literárního dílka se pak snažím podobnému nedostatku vyvarovat. Když beseda končí a děti tleskají a vyptávají se na všechno možné nebo chtějí podepsat knihu, je to ničím nenahraditelný pocit. Jsou to momenty, kdy si říkám, že moje práce má smysl.

A jste nějak limitován časem nebo vzdáleností? Platí, že snáze přijmete pozvání na střední nebo jižní Moravě, nežli třeba do Aše či Frýdlantu? Anebo vám to nevadí?

Samozřejmě, že je pohodlnější i praktičtější pohybovat se v blízkosti domova, ale já přijímám pozvání do všech koutů naší vlasti. Ta naše kouzelná zemička zas tak veliká není. Rád vzpomínám na besedy v MŠ Skalnička v Ústí nad Labem, v ZŠ Sulejovice, Chrast u Chrudimi, Teplicích, Beskydech nebo Praze… Nezapomenutelná ovšem byla beseda v městské knihovně Planá nad Lužnicí, to je okres Tábor, kam si mě pozvala paní knihovnice na čtení pro prvňáčky. Napsala mi: „S našimi prvňáčky máme písmenka coby hlavní téma letošního ročníku projektu Už jsem čtenář – Knížka pro prvňáčka, a tak nás napadlo zeptat se Vás, zda byste byl ochoten přijet do jižních Čech představit nejen svou novou knihu, ale také si s dětmi o svých knihách povyprávět…“ A přidala přání: „Ještě bych Vás chtěla poprosit, zda byste do ukázkového čtení mohl zařadit kapitolu z Pohádek z kouzelné zahrady Jak Juráškovi utekla písmenka. Ta by se nám do našeho písmenkování velice hodila…“ Takové pozvání jsem nemohl odmítnout. A výsledek? Tolik malých literárních nadšenců jsem snad ještě neviděl. Děti hltaly každou větu, kterou jsem jim přečetl. Kladly mi desítky dotazů. Úžasná paní knihovnice si koupila do knihovny všechny moje knihy a přinesla ze ZŠ objednávku se sdělením, že je škola využije jako mimočítankovou četbu. Co víc si může autor a nakladatel přát.

Pokud se besedy konají v pracovní dny, beru si na to pokaždé dovolenou. Tak se stalo, že jsem klasickou dovolenou někde u vody nebo na horách neměl již několik roků. Všechny moje volné dny patří setkáním se čtenáři. V žádném případě toho ale nelituji. Tak jako rybář relaxuje s rybami u vody, já relaxuji se čtenáři u knihy.

On-line čtení za covidu pro MAS Boskovice, rok 2021

Několik vašich knih se úspěšně vydalo a prodalo, ale přes jejich úspěch přistupovali nakladatelé k vašim novým dílům laxně. Tak jste si založil vlastní nakladatelství. K postmoderně už asi nepatří zdvořilost starých dob. A tak člověk někdy marně čeká na obyčejné potvrzení, že nakladatel dostal váš rukopis a že ho vůbec někdy či do kdy posoudí. Nebo možná znáte situace, kdy jste středobodem jeho zájmu až do podepsání smlouvy, a když je pták zdárně lapen, pak zájem o autora rapidně klesá a později už si připadáte spíše jako otrava, který vašeho nakladatele jen zbytečně připravuje o jeho drahocenný čas… Co pro vás bylo takovou poslední kapkou k rozhodnutí „udělat se nakladatelsky sám pro sebe“?

Rozhodujícím podnětem pro založení vlastního nakladatelství byla skutečnost, že i když jsem byl autorem velmi dobře prodejných knih Pohádky z kouzelné zahrady, Bambalanda a Štruntalanda (což potvrzuje fakt, že byly vyprodány do posledního kusu) a mimořádně úspěšné knihy Hurá do školky! (ta se výtečně prodávala, jak již bylo zmíněno, nejen v Česku, ale rovněž na Slovensku), přesto se nakladatelé neměli k tomu, aby mi vydali další knihu. Domníval jsem se, že když měli s mými texty dobrou zkušenost, tak že mnou nabízený rukopis co nejdříve prostudují a v krátké době promění v knihu. Jaké bylo moje rozčarování, když mi z Fragmentu sdělili, že mají na stole tolik nabídek od různých autorů, že se můj rukopis dostane na řadu k přečtení nejdříve za rok, možná za dva – a teprve potom mi sdělí, zda mají o spolupráci na knize zájem. Položil jsem si otázku: „Jak to, že o autora, jehož veškeré výtisky jsou vyprodány, není zájem?“ V uších mi stále zněl dovětek: „Možná za rok nebo za dva!“ A to rozhodlo. I když byla dosavadní spolupráce s Fragmentem dobrá, nemohl jsem si dovolit čekat tak dlouho. Řekl jsem si: „To spíš umřu, než se toho dočkám.“ Ještě nějakou dobu jsem se pokoušel nabízet rukopis dalším nakladatelstvím, ale pochodil jsem obdobně. Po určitém váhání padlo rozhodnutí. Založím si nakladatelství, nebudu se nikoho o nic prosit a budu si to, co napíšu, vydávat sám pro radost sobě a hlavně čtenářů, kteří si moje knihy oblíbili. Dnes toho rozhodně nelituji. A jestli jsou mé knihy dobré? To ať posoudí sám čtenář.

 Na druhé straně, řízení nakladatelské práce, zvláště distribuce, stojí obrovské množství času. Není to občas na úkor vlastního psaní? Nebo na to máte případné další pomocníky, třeba v rodině?

Naštěstí na to nejsem sám. Spoustu práce na svá bedra vzala manželka – od propagace, přes komunikaci, fakturaci, veškeré účetnictví až po zmíněnou distribuci. Navíc dělá typografickou činnost. Na co potřebují velká nakladatelství celé týmy zaměstnanců, my musíme zvládnout ve dvou. Ovšem když jsme připravovali křest knihy Naše třídní je mimozemšťan, kterého se zúčastnilo kolem stovky přítomných, museli jsme přizvat posily z řad příbuzenstva.

S manželkou, typografkou zahajují spolupráci s těšínskou tiskárnou FINIDR, rok 2020

Bydlíte v drobné obci Milonice u Blanska, která má sice jen asi 170 obyvatel, ovšem prastarou historii. První písemná zmínka o Milonicích je z roku 1358. Má vaše obec také nějaké slavné rodáky a obyvatele, anebo jste tuto kategorii nově zaplnil v 21. století až vy osobně?

Název naší vesnice je odvozen od jména Miloň. Předpokládám tedy, že právě on by měl být tou nejslavnější personou. Naši tátové a dědové často vzpomínali na velkostatkáře Františka Tesaře, který byl u občanů neobyčejně oblíbený a z jejich vyprávění vím, že vykonal pro naši vísku mnoho dobrého. Zavedl do každého domu vodu v době, kdy okolní obce měly pouze studny, postavil pro své zaměstnance domky atd… Mezi významné rodáky bych rozhodně zařadil řídící učitele Tomáše Němce a Jana Brychtu. Naši předkové byli moudří a toho, že v tak malé dědince mají školu, si neobyčejně cenili a kantorů si velice považovali. Já mezi TOP rodáky řadím paní Ludmilu Zachovalovou, porodní asistentku (tu jsem osobně znal), které nikdo v Milonicích a širokém okolí neřekl jinak než „babička“ nebo „teta Liduška“. Úžasná paní, která mnohé z nás odrodila. Kdokoli cokoli potřeboval poradit ohledně zdraví, šel za Liduškou. Ta neobyčejně moudrá, obětavá a hodná paní by si zasloužila vytesat sochu, ale ona by při své skromnosti o takovou poctu zcela určitě nestála.

Možná je to výzva, osudově určená právě pro vás, Jiří, tj. k popsání a zachycení těchto lidí v nějaké drobné knize… Jste také držitelem několika literárních cen, zvláště v soutěži zvané Řehečská slepice. Název zní sice velmi recesistně, ale literární díla jsou zde vážně a seriózně posuzována. Případný paskvil by v Řehči cenu nedostal. Za soutěží stojí dlouholetý literát a píšící zubař z nové Paky, MUDr. Václav Franc (mimo jiné autor pro mne skvělé a zábavné prózy ze života, nazvané Dvakrát vrtej, jednou trhej!). Jaké další ceny jste si mimochodem za svou literární dráhu vydobyl kromě těch z východočeské Řehče?

Mohu se pyšnit tím, že jsem trojnásobným absolutním vítězem této ojedinělé literární soutěže a nositelem titulu Řehečský kohout. Ptáte se, proč je ojedinělá? Protože se jedná o literární soutěž humoru. S touto soutěží byl každoročně spojen při předávání cen zábavný program. I proto jsem na vyhlašování rád přijížděl. Nejprve sám, pak se synem, a nakonec s celou rodinou. Jednou jsme s sebou vzali i pejska. Ocenění si kromě diplomů a dobré nálady odváželi též plácačku na mouchy. A tak podobně jako Karel Gott dostával slavíky, já mám doma slušnou sbírku plácaček. Zvláště v letním horkém období velebím její praktičnost.

Nesmím ovšem opomenout sdělit (to by mi Václav Franc neodpustil), že soutěž Řehečská slepice stála na samém počátku mé literární éry. Když jsem se totiž o „Slepici“ dozvěděl (to se konal její druhý ročník), poslal jsem do této soutěže jednu z mých povídek o hodných domácích skřítcích. Jmenovala se Jak šel Pár facek do školy. K mému úžasu jsem za ni obdržel čestné uznání. A právě to byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl oslovit nakladatelství s přáním proměnit moje rukopisy v knihu. A ono se to nakonec podařilo...

Ale abych odpověděl na otázku. Pokud se dobře pamatuji, nikam jinam jsem své literární příspěvky neposílal. Takové ambice jsem neměl. Raději jsem se soustředil na psaní knih.

Knihám dodává ducha též nápaditá a originální obálka, ba i vnitřní ilustrace, ačkoli na ně bohužel z úsporných důvodů řada nakladatelů rezignuje (někdy opravdu musejí, jindy si ale nechtějí snižovat zisk). Vy máte na ilustrátory docela štěstí. S kterými z nich se vám spolupracovalo nejlépe?

Podle mého názoru se dobrá kniha bez kvalitních ilustrací neobejde, zvláště když je určená pro dětského čtenáře. Potenciálního čtenáře nejprve upoutá její výtvarné zpracování, teprve potom jeho oči zamíří na anotaci a text. I ta nejzajímavější povídka, nejkouzelnější pohádka, nejmilejší básnička by byla v knížce pro děti bez obrázků ničím. Osvědčila se nám spolupráce s ilustrátorem Petrem Lorencem, jenž vystudoval Střední školu uměleckých řemesel v Brně – obor propagační výtvarnictví (dvě leporela a tři knihy), a s ilustrátorkou Kamilou Pokornou, absolventkou magisterského oboru Ilustrace a komiksu na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni v ateliéru doc. Barbary Šalamounové a vítězkou komiksové soutěže CZ.KOMIKS.15. (ilustrovala knihu Naše třídní je mimozemšťan! a rovněž její volné pokračování). Titul Naše třídní je mimozemšťan 2 Záhadná zmizení jsme zaslali do soutěže o nejkrásnější knihu roku. Troufám si říct, že není mnoho takových knih. Tato celobarevná kniha je obrazově unikátní. Má přes devadesát ilustrací, z toho třicet je celostránkových. Jak s Petrem Lorencem, tak s Kamilou Pokornou byla spolupráce excelentní. Stali se z nás dobří přátelé.

Určitě jste jako dítě četl různé dětské knihy nebo viděl v TV řadu večerníčků a pohádek. Je provás nějaký autor dětské literatury mimořádně inspirativní, nebo byste jej dokonce označil za svůj určitý vzor?

V mládí na mě udělala ohromný dojem kniha Jaroslava Foglara Hoši od bobří řeky. Tu knihu jsem četl nespočetněkrát. Její autor vede mladé lidi k hodnotám, jakými jsou kamarádství a čestnost, ke kladnému vztahu k přírodě, k úctě ke starším lidem. Přál bych si, aby se i mně něco podobného podařilo, aby si i moji čtenáři odnesli po přečtení mé knihy cosi navíc, aby v nich zůstala jakási nesmazatelná stopa, která je obohatí o něco, co se jim bude v životě hodit. Obdivuji styl psaní (i když se dnes již může jevit jako zastaralý) Václava Čtvrtka. Co věta, to perla. Mistrovsky je napsaná kniha Josefa Čapka O pejskovi a kočičce. Z té jsme četli našim dětem, a až budeme mít vnoučata, nepochybně pro tento klenot opět sáhneme do domácí knihovničky. Bavilo mě číst knihy od Amálie Kutinové Gabra a Málinka, povedené dcerky, Gabra a Málinka se učí latinsky, Gabra a Málinka v čarovné zemi... Vzor žádný nemám, ale domnívám se, že z každé knihy, kterou jsem přečetl a líbila se mi, jsem si jistě nevědomky cosi vzal a přenáším to na své čtenáře.

Nezvažoval jste někdy oslovit televizi s nabídkou, aby některou vaši knihu zpracovali coby večerníček? Troufal byste si třeba na televizní scénář k pohádce či večerníčkovému cyklu?

„To by byl skvělý večerníček,“ sdělil mi můj strýc, učitel českého jazyka, když si přečetl rukopis knihy Pohádky z kouzelné zahrady. Tuto větu jsem slyšel ještě mnohokrát na besedách od učitelů, knihovnic i rodičů. Vzhledem k tomu, že na téma zahrada mám ještě dvě další knihy (Co vyprávěla houpací síť a Kamarádi ze zahrady), mohl by mít večerníček klidně přes 30 dílů. „To by stálo za filmové zpracování,“ slyším v současné době od čtenářů knihy Naše třídní je mimozemšťan! Příjemná představa. O scénář bych se asi pokusil. Byla by to zajímavá výzva. Ovšem má to jeden háček. Na televizi ani filmaře nemám žádné kontakty. Rovněž do televizních či rozhlasových pořadů, kde by se mohl člověk více zviditelnit a oslovit tak široký okruh potenciálních čtenářů, jsou zváni stále jedni a titíž lidé.

To tak bohužel mnohdy bývá. Proto se v Krajských listech o to více snažíme upomínat šikovné lidi, kteří nutně nepůsobí jen v Praze nebo velkoměstech… Které žánry mimochodem sám nejraději čtete, případně jací jsou vaši oblíbení autoři a proč? A máte čas také na dětské knihy vašich kolegů, nebo tahle sféra jde paradoxně mimo vás a sám v tomto věku knihy pro děti už pouze vytváříte?

Rád si přečtu jakoukoliv dobrou knihu bez ohledu na to, jakého je žánru. Jako kluk jsem četl všechno, co se mi dostalo pod ruky – pohádky, dobrodružné knihy, indiánky... Dnes se s chutí vracím ke knihám od Karla Čapka. Mám rád čtení s nádechem sci-fi a knihy, které přinutí čtenáře vyloudit úsměv. Patří mezi ně titul Pan Kaplan má třídu rád od Leo Rostena nebo knížka Vypláchněte si od Václava France. Pod stromečkem jsem nalezl knihu od Stephena Kinga O psaní s podtitulem Memoáry o řemesle. Na stole přede mnou leží titul Dalajlamova kočka, který napsal australský spisovatel David Michie. Jsem u třetí kapitoly. Ze „studijních důvodů“ si občas přečtu některou z knih současných autorů dětských knih. Před časem jsem dočetl Školnici Valerii Zuzany Pospíšilové, Pohádky z lesa Lenky Jakešové, sympatické tituly má Michaela Fišarová… Autorským kolegyním a kolegům přeji úspěchy. Občas se na různých literárních akcích, besedách a čteních potkáváme nebo těsně míjíme.

S ilustrátorkou Kamilou Pokornou a předobrazem Azora z knihy Naše třídní je mimozemšťan 2 Záhadná zmizení, rok 2020. Foto Vladislav Pokorný

Je nějaký žánr, který byste si jako spisovatel rád v budoucnu vyzkoušel? Lákalo by vás případně psaní pro dospělé čtenáře?

Možná by mě lákalo psát fejetony do pravidelné rubriky časopisu pro dospělé. Zajímalo by mě, zda bych byl schopen pod časovým presem pokaždé včas fejeton odevzdat. O knize pro dospělé uvažuji. Něco mám rozpracované v šuplíku, ale zatím váhám a nechávám si to raději pro sebe. Není tam sex, nejsou tam vulgarismy, chybí násilí a vraždy… A tak si kladu otázku: „Zajímalo by to někoho?“

A jakou knižní novinku aktuálně či v dohlednu chystáte vypustit do světa?

Nyní pracuji na knize s názvem Kluci a holky z mateřské školky. Děti, rodiče a paní učitelky MŠ se mohou těšit na úsměvné pohodové příběhy doplněné říkankami, hádankami a edukativními aktivitami. Děti si zahrají hru na barvy, na semafor, rozluští lesní hádanky, pozvou rodiče na divadlo, popřejí maminkám k svátku, na podzim budou pátrat po zlodějích ořechů, v zimě se seznámí s Martinem na bílém koni, na vycházce objeví posly jara, v létě zachrání věšáčky před nachlazením a pojedou na výlet do města pohádky. Zkrátka budou zažívat jedno dobrodružství za druhým. O ilustrace v celobarevné knize se postará Kamila Pokorná, která má zkušenosti z vlastní praxe v mateřské škole. Psát pro děti a jezdit za nimi na čtení do MŠ, ZŠ a knihoven mi dělá radost. Kdo se chce o mně, mých knihách, případně besedách, dozvědět víc, ať se podívá na můj web, nebo mi napíše na email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..

Děkuji vám za rozhovor, milý Jiří, a přeji vám múzu stále akční, kreativní a plodnou!

Galerie

Vložil: Radovan Lovčí